Zuzko, to nedáš! aneb Jak jsem se rozhodla veřejně zazpívat

Mám ráda výzvy. To se tak nějak ví. Říct: "Zuzko, to nedáš", znamená, že tím nic nekončí, ale naopak začíná. A hrozně dobře slyším na výzvy sportovní. Jenže já šla tentokrát dál. Rozhodla jsem se zazpívat. Veřejně. S kapelou.

Jakože cože? Proč proboha? Tak to je taky jednoduché.. Chci udělat Dikovi překvapení, na které nezapomene (možná budu nakonec ráda, aby zapomněl 😀 ). Překvapení, které nečeká. Překvapení, které mu udělá radost. (Nebo pobaví jeho i všechny kolem 😉 ) A protože to je pro mě krok dost mimo komfortní zónu, tak mě to vždycky lákalo. A teď přišel ten správný důvod. Chci to totiž spáchat na naší svatbě..

Termín svatby se blíží. Písnička dávno vybraná - Jednou od Vladimíra Mišíka. Tu písničku má Dik moc rád. Párkrát mi ji poslal s hezkým komentářem. A já si ji zamilovala hned od začátku. Oslovila jsem i spolupachatele. Výborného kytaristu Jirku, který nám na svatbě bude hrát s kapelou. A taky mého skvělého kamaráda Vojtu, který se sice do veřejného preludování odmítl zapojit, ale byl první, kdo mi ukázal, o čem to bude.

Jen, co jsem dorazila k Vojtovi na první zkoušku s klavírem, bylo mi jasné, že jsem se zbláznila. Před Vojtou jsem se styděla byť jen promluvit, natož zazpívat. A to ho na tréninku péruju a pusu nezavřu. Vojta mě pobaveně upozornil, že pokud nezačnu mluvit, a bylo by dobrý i zpívat, tak se nikam nehneme. No, jenže já v tu chvíli byla jako Neo v Matrixu - zarostla mi pusa. Fakt. Poté, co na mě Vojta vrhl svůj typicky přísný pohled a já viděla, jak se baví a už se nadechuje říct: "Zuzko, to nedáš," ze mě náhle vypadl první tón. No, tón. Ale vypadlo TO. A tím to všechno začalo. Díky, Vojto.

První zkouška mě nadchla. Druhá, s Jirkou a kytarou, mě teprve čekala. A když jsem dorazila i na tu, pochopila jsem velmi brzy, že klavír neni kytara. Aha. Hmmmm. Múdrá sova ta Zuzka. Vážně. A Jirka mě hodil do vody: "Znova. Falešně. Znova. Pozdě. Znova. Špatná intonace." A pak už jen mlčel. Což bylo asi ještě horší. Načež povídá: No, asi to zahrajeme jen my dva spolu. Já na Tebe s tou kytarou umím počkat, ale bubeník by mě zabil." 😀 A to bylo něco jako "Zuzko, to nedáš." Díky, Jirko.

Takže od té chvíle jsem si "Jednou" pouštěla nejednou. Přesněji tak 50x denně. Zpívám si v autě, v práci, při malování pokoje, zpívám tajně i veřejně, na záchodě, při běhání. Myslím, že Mišíkovi se o mně musí zdát. A netuší proč. A při tom trénování zpěvu se mi pozvolna mění má původní představa zahalená v romantickém oparu filmů z červených knihoven. TA představa, jak s mikrofonem v ruce započnu svůj song v leže na pianu, ze kterého se smyslně sesunu Dikovi do náruče a zvládnu s ním odtančit svůj nejpovedenější waltz v životě. A písničku samozřejmě vyšvihnu jak Plácido Domingo. Ta představa se postupně mírně mění a ustaluje v kulisách spíše připomínajících "Vrchní, prchni". Možná ještě lépe připomíná název filmu "Já, legenda" - za měsíc se ukáže, o jaké legendě se budeme bavit 😄